Kolik nožek je potřeba, aby to nespadlo?

Kdysi, když jsem byla malá holčička, milovala jsem příběhy o lásce, síle a odvaze žen i mužů. Věřila jsem, že láska dokáže úplně všechno. Viděla jsem všechny ty hrdinky a hrdiny krásných příběhů, kteří pro lásku nějakým způsobem trpěli, případně vždy museli něco obětovat. Přišlo mi to v pořádku, měla jsem pocit nádherné hloubky v každém z těchto příběhů. Ale čím jsem byla starší, tím více jsem viděla, že ty příběhy jsou jiné, než realita. Příběhy, fantazie, sny… to bylo jedno a realita, to bylo druhé.

Dva naprosto neslučitelné světy.

landscape-1673929_960_720

Dnes už si uvědomuji, že jsem to celé špatně pochopila a tehdy, kdysi dávno, jsem se kvůli tomu nedorozumění stala ukázkovou obětí. Netrpěla jsem však pro lásku, kvůli čemu to doopravdy bylo, jsem pochopila až mnohem později. Žila jsem v takzvaném duálním světě, kde bylo vše černé a nebo bílé. Když jsem dospěla, myslela jsem si, že za něco dobrého musím vytrpět něco zlého. A tak jsem  více či méně trpěla, nicméně jsem stále kdesi hluboko věděla, že ta „realita“, kterou žiji, je něco, v co nemůžu věřit. Vnímala jsem, že existuje ještě „nějaké třetí místo“, které je přede mnou ukryté a kdybych se na něj dostala, všechno by začalo dávat smysl. Přesto jsem ale dlouho předstírala, že o existenci toho záhadného místa nevím.

Jednoho dne jsem ale toho všeho měla už dost. Ale ani to ještě nebyl konec, plácala jsem se v životě stejně, jako se plácá lapené zvíře v bažině a to několik dalších dlouhých let. Černá a bílá. Stále jen dvě nožky… Když se dlouho něco učíme, trvá nám zase dost dlouho, než se to odnaučíme a často není vůbec poznat, že bychom se někam posouvali. Dostat se do tzv. nulového stavu je opravdu dlouhodobý proces, ale jde to! Ale jednoho dne mi to došlo. O tomhle mluvily všechny ty příběhy. K tomu, aby člověk uviděl světlo, musí se nejdříve ocitnout ve tmě. Nejenom šedá, ale i tma má různé odstíny. Možná jich je taky padesát 🙂 A já jsem jednou z těch, které musejí zajít tak daleko, aby se nejenom ocitly v úplně úplné tmě, ale taky aby zapomněly, že nějaké světlo vůbec existuje. Jen tak se potom mohou vydat na cestu o které se mluvilo ve všech těch příbězích. Jak bych mohla prokázat odvahu a víru, pokud bych věděla, že je to jen hra?

Ten strach, nedůvěra, slabost, vztek, znechucení nad vším i nenávist, musely být reálnými. 

hiding-1209131_960_720

Chodila jsem dlouho v té tmě, která se postupně rozpouštěla, měnila své odstíny a sem tam v ní problikávalo světýlko naděje. Učila jsem se důvěřovat a to přesto, že jsem v první fázi neviděla žádné výsledky, spíš naopak. Často jsem měla pocit, že tma je čím dál černější a jediné, co mi dávalo naději, byla právě ta víra v něco, co je očím neviditelné. Přesně jak říkal Malý princ.

Začala jsem stavět svůj nový svět pěkně od začátku.

Nejdřív jsem si myslela, že když postavím jeden pilíř, dostatečně silný a takový, který vše vydrží, bude to ONO. Znáte to, takové ty věty, že je něco nejdůležitější, ať už je to „naše podstata“ v uvědomění si, kdo jsme, nebo „pravá láska“ ve vztahu či „nejlepší vzdělání“ v kariéře. Pokud prý budu mít tento JEDEN stabilní pilíř, nic jiného už nebudu potřebovat… když budu věřit a dívat se pouze jedním směrem, bude to dobré… když se budu pohybovat jen ve světle, tma přestane existovat… ale opravdu to „ta jedna noha“, ať už jakkoli pevná, ustojí? Opravdu existuje jen láska a světlo nebo zlo a temnota?

Moje zkušenost říká, že ne!

Zjistila jsem, že pokud chci, aby něco bylo stabilní a dalo se o to opřít, nestačí jedna, ale ani dvě, je zapotřebí dokonce tří nožek! Ať už je to v tom, jakou ženou se rozhodnu stát (ano, opravdu si myslím, že nelze být jen romantickou princeznou a nebo drsnou rebelkou) nebo v tom, jaký vztah či kariéru se rozhodnu mít. Všude platí pravidlo tří. Pojďme se na to podívat postupně.

hand-1137977_960_720

Kdo jsem? 

Jsem přesvědčená, že v samotném základu každého z nás je ukryto jedno moudro, obrovský a překrásný paradox, který říká, že jsme zároveň všechno a nic. Mohu být vším, čím se rozhodnu být a nemusím být ničím, čím být nechci. Jsem tvořena opět ze tří částí a to je duše, ego (mysl) i tělo. Projevuji se navenek tak, jak se rozhodnu (každá škatulka je mně a se mnou komukoli jinému, malá) a jsem mnohem stabilnější, když mám opět tři pilíře, na kterých stojím. Takže samozřejmě mohu být v mém případě zároveň princeznou, rebelkou i avantgardní čarodějkou (s mnoha dalšími odstíny duhy). Zrovna tak, jako jsem v Human designu mírotvůrce, anarchistka a kacířka. Nebo beran s ascendentem ve štíru (což je oheň a voda), descendent neznám, ale ten to doplňuje a taky hraje svou roli.

pears-1263435_960_720

Platí to i ve vztazích? Jaké jsou ty 3 nožky, na kterých stojí zdravý vztah?

Napadlo vás někdy, které 3 věci jsou důležité pro funkční, naplňující a zdravý vztah? Možná budete mít jiný názor, ale pro mě jsou to:

  1. Hluboká a bezpodmínečná láska (ne ta, má dáti – dal, tak, která miluje bez důvodu a bez podmínek). Ale samotná tato láska nestačí k tomu, aby byl vztah stabilní. Někdy můžeme někoho milovat, ale přesto víme, že s ním nechceme nebo nemůžeme žít, protože je to prostě málo. A to i tehdy, když ta samotná láska je opravdu obrovská,
  2. sexuální přitažlivost („ta“ chemie, husí kůže z doteků a vůně druhého druhého člověka, která nás přenáší do „jiného světa“). Tady asi nemusím psát více, tohle je přesně to, co je slovy nepopsatelné, to se musí prožívat,
  3. kompatibilita, neboli slučitelnost (tam patří stejný pohled na svět, ale i stejný druh humoru, touha nebo naopak nechuť mít rodinu, děti, dům a pejska, ale i stejná víra, a chuť vytvořit něco, co nás dva přesahuje) plus chuť najít společné i v tom, co nás „rozděluje“ nebo v čem se neshodneme.

Pokud tam tyhle tři věci nejsou, vztah je dříve či později odsouzen k záhubě. Ale jak říkám, tohle je moje zkušenost, možná vy máte jinou.

image

Jak je to s vírou?

Během svého života jsem si dokonce všimla, že i v důvěře (víře) platí pravidlo tří nožek. Ti nejstabilnější lidé věří sobě, Bohu (ať už tuhle vyšší moc nazývají jakkoli, je to v základu to samé) a třetí „nožka“ je možná překvapivá, věří i lidem! Primárně věří druhým a to i za předpokladu, že už je mnohokrát zranili, zradili, či jim jinak ublížili. Ten, kdo se zastavil ve fázi „všichni a všechno je nebezpečné“ si asi teď klepe na čelo, ale já věřím tomu, že si jako lidé nechceme primárně ubližovat. Prostě někdy uděláme chybu, totální blbost, která sebou nese následky, nicméně to ještě neznamená, že si chceme ubližovat. Takže pokud se rozhodneme tuhle nebo jinou ze 3 „nožek“ důvěry (víry) ze svého života odstranit či nevyužívat, opět je naše stabilita ohrožena.

church-window-511751_960_720

Odpověď na mou otázku tedy zní: TŘI. 

Přesně tři nožky potřebujeme k tomu, abychom v životě nepadali. Viděla jsem mnohokrát ženy, které měly život postavený pouze na jedné nožce (například rodina, případně naopak kariéra) a pokud se tahle nožka nalomí (rozvod, děti dospějí, kariéra se nepovede, objeví se nemoc), celý jejich svět se zhroutí. Viděla jsem i ženy, které uvěřily, že jsou svou „jedinou podstatou“ např. princezny a díky tomu absolutně ztratily sílu, vášeň a odvahu žít, případně uvěřily, že jsou „rebelky“ a že k životu nepotřebují muže a absolutně ztratily schopnost milovat, důvěřovat a nechat se vést. Vidím lidi, kteří nevěří buď sami sobě, případně naopak věří jen sami sobě a nic jiného jim není svaté. Ani s tímto přístupem není život takový, jaký by mohl být.

Co z toho všeho plyne pro mne? 

Že jsem zase začala věřit nádhernou a pro mne posvátnou trojici:

  1. Jsem to já, moje duše (fantazie, sny a pohádky), můj rozum, mysl (a to dokonce včetně ega, bez kterého bych nebyla schopna existovat) i moje tělo (díky kterému mohu vše prožívat „na vlastní kůži“)
  2. víra v Boha (která může a nemusí být prezentována jakýmkoli náboženstvím),
  3. a do třetice jsem se naučila věřit i druhým lidem (a to hlavně díky tomu, že jsem sice byla mnohokrát například zklamána, ale také jsem si uvědomila, že i já jsem zklamala… uvědomila jsem si hloubku rčení: „Ty, kdo jsi bez viny, hoď kamenem“).

tic-tac-toe-1777936_960_720

Pokud z tohoto článku vyplyne i něco pro vás, bylo mi potěšením.

S láskou a vírou v naši jedinečnost,  Hanka.

 

 

 

Hana Moneam

Hana Moneam je hair stylistka a průvodkyně proměnou. Pomáhá ženám vypadat a cítit se krásnější a to jak s pomocí tvorby účesu na míru a použití přírodní kosmetiky, tak zároveň i inspirací k harmonizaci jejich "in" a "out". Přivádí ženy zpět k jejich podstatě, sebepoznání a sebelásce. Inspiruje k propojení a sladění vnějšího projevu a vnitřního nastavení pomocí změny životní strategie a fyzického vzhledu (vlasů).

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.