Tajné sny Maire B. #1

Ahoj,

jsem Maire. No, tak přiznávám, takhle se nejmenuju… Četla jsem kdysi knížku Miky Waltariho, jmenovala se tak hlavní hrdinka. Pohnutý osud. Myslím, že byla prostitutka. Už si nepamatuju detaily, ale neskončila nejlíp. Já chci ale skončit nejlíp, jak to jde! Tak proč si vybírám takový pseudonym? Nevím, asi se mi líbí zvuk toho jména. Na jihu Francie, jak jsem si vygooglila, má taky slovo maire význam „matka“. A já jí jsem. Tak proč ne. Vymyslím si ještě příjmení, Barden. Zas trochu kecám, není vlastně vymyšlené. Mám vzdálené předky s tímto příjmením. Líbí se mi ale to spojení – Maire Barden. To je trochu jako Brigitte Bardot. Krásná sexbomba. Naprostý prototyp ženské, která svým vzezřením, držením těla, prostě celým dojmem ovládá vše, co žena může i nemusí. Prostě, jak se jí zrovna chce.

Jsem žena, která se rozhodla takovou být – tou žádanou femme fatale! Dřív jsem se tak necítila. Vůbec! Ale pak jsem se pro to rozhodla a přišlo to. A pořád to trvá. Ale byla to cesta toho dosáhnout. Uf… Takže já, Maire B., jsem se rozhodla začít psát. O snech, o touhách. Všichni je máme, ale ne všichni si je dovolí odkrýt. Nejen před ostatními, ale dokonce sami před sebou. Jestli nakonec já odkryju krom snů i tu identitu, nevím. Nechám to „koňovi“, jak říká moje máma.

Moje máma. Tou bych to celé začala. Vždy říkala: „Ty jsi moje dcera a to nezapřeš, jednou to pochopíš.“ Nesnášela jsem tuhle hlášku. A neříkala ji nijak často, možná jsem ji slyšela tolikrát, co by na jedné ruce spočítal. Ale štvalo mě to a nějak to ve mně zakořenilo. Byla jsem opak mámy. Ona se parádila, kulmovala si vlasy, když se chystala na večírek nebo tancovačku, nešetřila výraznou rtěnkou a očními stíny, na sobě výstřední a vyzývavé oblečení, všechno se na ní divně třpytilo, bylo to cikcak posešívané. Šila to teta, moje máma jí diktovala každý potrefený nápad či kombinaci, aby byla co nejvíc středem pozornosti. A já se na ni vždy před jejím odchodem podívala a řekla s despektem v hlase: „Vypadáš jak kačena.“ Já, moralista, hledíc na hodnoty, ne povrchnosti. Mojí mámě bylo fuk, co si myslím. Dala mi rtěnkovou pusu na rozloučenou a odešla nadšeně zářit mezi lidi.

Moje máma se v mých sedmi letech s tátou rozvedla. Měla pak spoustu vztahů. Věděla jsem to. Moc si je nevodila domů, ale občas přece jen někdo kolem ní „osciloval“ i v mé přítomnosti a mi, přestože jsem byla malá holka, bylo přirozeně jasné, o co jde.

Když mi bylo někdy kolem pětadvaceti, jely jsme spolu ve dvou na druhou dovolenou v životě. Kolem mámy se stále dělalo, řekněme, takové fluidum estrogenu. Prostě všichni chlapi, co byli na dosah deseti metrů, šli po ní. Ne po mně! Chápete? Jak je to možný? Já, mladá holka a ona blízko k padesátce. Něco je špatně, pomyslela jsem si tenkrát.

Musela jsem se nejdřív vdát, porodit dvě děti, být „na entou“ frustrovaná ze všeho možného, než jsem zjistila, že takhle ne. Přiznat si, že chci v životě přesně to, co se mi dokonce jevilo dřív nemorální a povrchní. Nebojte. Zas taková Sodoma Gomora to nebyla. Tedy, ehm… Občas se děly věci… Šlo hlavně ale o to, že jsem přestala dělat jednu zásadní věc, a to HODNOTIT.

Rozhodla jsem se, že nebudu vše dělit na dobré – špatné. Nic není dobré, ani špatné. Pouze to JE. A tím pádem jsem dovolila, aby vyplavalo na povrch to, co opravdu chci. Jaká chci být. Jak chci žít. Co chci dělat, ať už náhlé nápady, maličkosti, vnuknutí nebo kroky zásadní, osudové, vážné. Vše mi změnilo život. A stále mění. Úplně. Fakt! Myslím, že dnes by mě někteří z mé dávné minulosti nepoznali. Podle vzhledu jo. Ale jsem jiná nátura. Rozhodla jsem se žít své sny. A že jsem jich měla… A mám! Jéje…

A o tom všem vám chci napsat. O těch nejskrytějších snech a o cestách k jejich uskutečňování. Bez obalu. Tak proto ten pseudonym. Zatím. Však uvidíme, necháme to tomu koňovi…

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.