Tajné sny Maire B. #2 Co mi zvedá tlak

Kdysi jsem četla knížku o australských protinožcích. Psalo se tam, že proletí pták a zvuk jeho křídel ti může způsobit širokou škálu pocitů, od strachu, úzkosti, po blaženost či radost. Představte si, že někdo řekne slovo, co já vím, třeba: bouřka. Někdo se bouřky bojí, protože lítají blesky a on má pocit, že by mohl jeden do něj uhodit. Druhý si řekne, že konečně s bouřkou přijde déšť a on nemusí dnes zalít zahradu a oddychne si, že mu odpadla jedna povinnost. Třetí si řekne, že při bouřce se dobře spí a jde spokojeně usínat. Čtvrtý si řekne, (dosaďte za sebe…).

Já osobně to mám zrovna s bouřkou tak, že se mi při ní zvýší tlak. Mám totiž obvykle tlak nízký – jako moje babička či moje máma. Tlak s tak nízkými hodnotami, že vás chtějí zdravotní sestřičky po nějakém příležitostném měření hospitalizovat. Ale my v rodině jsme na to zvyklí a sestřičky s úsměvem uklidňujeme, že to opravdu není nutné. Bouřka zaručeně způsobí, že začnu ostřeji vidět (a podotýkám, že se zrakem nic nemám), do žil se mi vlije nová energie, mám chuť dělat deset věcí najednou (a já neumím normálně dělat ani dvě, ačkoliv jsem ženská) a napadají mě různé nápady s absencí jakýchkoli obav je realizovat. Prostě za mě bouřka znamená paráda!

Když jsem měla kol 20 let, zamilovala jsem se. Ne poprvé, to dá rozum. Já byla zamilovaná od dětství snad permanentně… Ten stav jsem prostě potřebovala jako dýchání – zlepšoval mi náladu, barvil do duhových barev má soukromá snění. A přesně jako ta bouřka, zvedalo mi to tlak! Ale na rozdíl od přírodního živlu, jehož příchod neovládnete, jsem si mohla zamilovanost prožívat v náležité míře, jak se mi zrovna zachtělo. A co se objektů zamilovanosti týkalo, vždycky se v blízkosti našel někdo, kdo měl pro mě nějaké charisma a takové to tajemství v očích.

Jenže jak už jsem byla v těch dvaceti tak říkajíc dospělá, očekávala jsem už nějaký ten postup po schůdkách: schod č. 1) vyjádří mi lásku, č. 2) bude si mě chtít vzít, (a hurá vrchol!) č. 3 „žili spolu šťastně až do smrti…“. Jo, jenže ono to tak nedopadlo. On se nějak nerozhoupal a žádný schody do vysněného nebe se nekonaly. Na tom muži mě něco tak bralo, že jsem to zklamání prožila jako konec idejí, ve které jsem kdy věřila. Byla jsem víc než kdy před tím neskutečně skleslá, nešťastná a lítostivá. A právě tehdy něco v mé hlavě udělalo „cvak“. Přeplo to.

Byl to takový ten stav, ve kterém natolik rezignujete, že ego na chvíli ztratí svou obvyklou moc. To jsem tenkrát ještě netušila. Myslím to, že existuje nějaké ego. Já to brala hrozně vážně, přímo osudově. Prostě mladá, nezkušená holka… Jenže díky tomuhle stavu jsem si tenkrát odevzdaně řekla, že už nechci stavět svůj sen o šťastné lásce. Zhrzeně a s patosem jsem se rozhodla, že budu od teď svět pouze pozorovat a ne hodnotit. Budu události pasivně od – žívat a ne pro – žívat. Že vynuluju očekávání. Doufala jsem, že tato pasivita a citová nezúčastněnost už nedovolí, aby mě něco tak ublížilo.

Všechny to znáte, že? Každá z nás má takovou zkušenost za sebou. A možná nejen jednu… A proč to celé píšu? Někdy totiž opravdu musíte něčím projít, aby vaše cesta dostala možnost chytit jiný směr. Jako když někdo vezme vaši hlavičku, pomyslně s ní zatřepe a po chvilce se vše promíchané usadí v jiném pořadí a v jiných množinách. Je nekonečně možností, jak prožít každou vteřinu, situaci, příležitost svého života. No není to báječné? Ale kdy si nových pohledů a možností zpravidla všimneme? Trknou nás až ve vyhrocených situacích. Nebojme se jich!

A příště vám napíšu, jak jsem svůj strach využila k úžasným věcem, které se mi pak začaly dít!

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.