V tomto článku se dozvíte, proč nemám chuť se vzdát. Ne proto, že by mě k tomu motivovalo ego, či neschopnost přijmout věci takové, jaké jsou, nýbrž proto, že věřím své intuici a také Bohu (chcete-li vesmíru či použijte jiný ekvivalent, který vás nerozčiluje) a dalším dvěma „hodnotám“, které řídí můj život.
Napsala jsem dopis, který jsem poslala na různá místa a to proto, že vím, že TEĎ není čas vzdát se. Jak to mohu vědět? To je bohužel nesdělitelné, slovy právníka nepřezkoumatelné. Stejně, jako mnoho věcí v životě lidském. Stejně jako víra v Boha, stejně jako síla lásky, stejně jako výše strachu či odvahy. Všechno tohle jsou poměrně abstraktní pojmy a je na každém z nás, aby věděl co přesně znamenají a jaká je jejich hodnota. PRO NĚJ.
Protože to, co je dobré a jasné pro mě, nemusí být dobré a jasné pro někoho druhého. Jen já (a společně se mnou každá/ý z vás) ví, co je pro nás dobré a co není. Jen já dokážu rozpoznat ty jemné nuance, které určují kvalitu a směr našich životů.
Každá z nás žije svůj příběh a přesto, že se můžeme navzájem inspirovat, nemáme právo se soudit a dokonce si ani radit, pokud o to tedy někdo přímo nepožádá. Pokud si někdo řekne o zpětnou vazbu, měl by ji umět přijmout. Pokud někdo požádá o radu, měl by si ji umět vyslechnout. Pokud má ale někdo pocit, že za něj někdo druhý něco vyřeší, nebo snad dokonce, že umí on vyřešit něco někomu jinému, podepisuje smlouvu s ďáblem. Každá/ý jsme tu sám za sebe a žijeme svůj příběh! A to přesto, že si mohou být velmi podobné. Nikdy, nikdy, nikdy se nenechte zblbnout, že poznání někoho jiného je i vaším poznáním.
Už jsem se naučila říkat nahlas svůj názor a nechat na každém, co si z něho vezme. Pokud s ním souzní ok, pokud nesouzní, taky ok. A taky jsem se naučila stát si za tím, co cítím, ať už je to cokoli, nedává to nikomu smysl a vypadá to sebešíleněji. Nejdůležitější je, aby to dávalo smysl mě!
A proč se nemám chuť právě teď vzdát? Jednoduše protože to nevnímám jako správné. Neříká mi to ani moje vnitřní pravda (mysl), ani moje intuice (tělo) a ani moje vnitřní láska (srdce). To jsou, moje tři sudičky, které mě doprovázejí na cestě životem. všechny tři mají více či méně viditelnou korunu, která je zdobí a propojuje, tou korunou je víra v Boha.
Nebojme se věřit své intuici, neobhajujme svoje rozhodnutí, nepochybujme o tom, že víme, co potřebujeme. Ať už kdokoli říká cokoli. V Jinovém světě mluvíme poměrně hodně o respektu k sobě samé i k druhým, je to jedno z našich centrálních témat a proto jsem se u něj zastavila. Chtěla bych dnes položit jednu zásadní otázku:
Komentáře